"Je to výsledek dlouholetého výzkumu týmu složeného z vědců ÚSMH a institucí z dalších zemí. Uskutečnil se v oblasti Bílé Vody na Jesenicku s využitím různých geologických, geomorfologických, geofyzikálních i datovacích metod. Závěry tohoto bádání mohou ovlivnit vnímání současné seismicity nejen na zkoumaném území," uvedl ředitel ÚSMH RNDr. Filip Hartvich, Ph.D., jenž se na průzkumu rovněž podílel.

Výzkum potvrdil, že v období zhruba před 12 až 28 tisíci lety, tedy na konci pleistocénu, zasáhlo zkoumanou oblast několik silných zemětřesení, způsobených pohybem na okrajovém sudetském zlomu, a to pravděpodobně až o síle 7 stupňů desetistupňové Richterovy stupnice. "Dosud se předpokládalo, že toto území bylo a je poměrně klidné a žádná větší zemětřesení se zde nevyskytovala," vysvětlila Petra Štěpančíková podstatu objevu. Zkoumaná zemětřesení se podle ní v oblasti vyskytla v důsledku pohybu ledovce, který zatížil a deformoval zemskou kůru a od jehož tehdejšího okraje je místo průzkumu v Bílé Vodě vzdáleno jen 150 kilometrů.

Aby vědci dostali vypovídající obraz o složení a uspořádání hornin, z něhož by mohli zjistit, o jaký typ zlomu jde a jaký charakter měly pohyby na něm, nechali vyhloubit ve zkoumané oblasti 18 průzkumných rýh o délce 10 až 50 metrů a průměrné hloubce dva metry. To jim umožnilo odkrýt horninové profily, a tak z nich mimo jiné zjistit, jak, o kolik a jak rychle se jednotlivé vrstvy vůči sobě na zlomu posunuly. "Ukázalo se, že posuny byly velké a velmi rychlé. Využitím různých metod včetně podrobného a rozsáhlého datování a modelování pohybů různých typů zlomů jsme došli k závěru, že na zlomu docházelo k pohybům v důsledku několika velkých zemětřesení, z nichž alespoň čtyři bylo možné identifikovat v průzkumných rýhách," popsala vědkyně.

Výzkum v oblasti prováděli od roku 2008, nové objevy přinášely další otázky, které zaujaly odborníky z různých zemí světa. "Postupně jsme se stali i jakousi součástí celé obce, vzbudili jsme zájem místních obyvatel. Ti za námi chodili a vyptávali se, co jsme zač, co a proč tam děláme, a my jim to rádi vysvětlovali. Viděli tak vědce pracovat v terénu, a to i za velmi nevlídného počasí, a přesvědčili se, že nesedí jen u stolu a počítače, ale že umí vzít při terénním výzkumu do rukou i lopatu," dodala Petra Štěpančíková.